Královské dílo - Fotografická databáze ÚDKU KTF UK

Předkládaný soubor fotografií je věnován zakladatelským počinům a uměleckým dílům z dob, kdy v Čechách a na Moravě, popřípadě v dalších zemích, které byly součástí českého středověkého státu, vládli panovníci z dynastie Přemyslovců (do r. 1306), Lucemburků (1310-1437) a Jagellonců (1471-1526).
První historicky doložený vladař z rodu Přemyslovců kníže Bořivoj přijal na Moravě křest z rukou biskupa Metoděje a dal na hradišti Levý Hradec postavit první doložený kostel na českém území. Následně pak založil další kostel, a to na místě Pražského hradu, který se stal rezidencí vladařů a je i v naší době sídlem hlavy státu.
Přijetím křesťanství a orientací na latinský ritus, která se prosadila, byly položeny základy pro kulturní sepětí českých zemí se západokřesťanskou Evropou. Tím, že dva členové dynastie – manželka knížete Bořivoje Ludmila a vnuk Bořivojův a Ludmilin Václav vešli do společenství světců, byla pozemská moc Přemyslovců obdařena nimbem posvátnosti. Od těchto kořenů se odvíjelo postavení přemyslovské dynastie. Tak se i naše země natrvalo zařadily do společenství evropských státních útvarů a v něm nalezly své pevné místo.
Český stát se stal už v raných dobách své existence součástí velkého celku Svaté říše římské. Říšské zásahy do českých poměrů tu nebyly mnohdy přijímány příznivě – je to zjevné například z vylíčení některých událostí v kronice Kosmově. Na druhé straně kurfiřtská hodnost českých vladařů výrazně umocňovala jejich politickou váhu i prestiž. Navíc pak zisk královského titulu zařadil české panovníky do elitního společenství dvou desítek západokřesťanských vladařů obdařených výsadou nosit královskou korunu.  České království nenáleželo k těm největším, jako byla Francie, Anglie, obojí Sicilie, či ve střední Evropě Uhry. Na každý pád se ale zařadilo k těm, která v průběhu dlouhých staletí osvědčila svou životaschopnost, jejímž výrazem je ostatně dnešní existence českého státu.
V kronice Kosmově je zaznamenána věštba mytické kněžny Libuše, vyslovená za přítomnosti jejího manžela Přemysla a „starších lidu“: „Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne“. A pak ihned: „kráčeli v staletý hvozd a vystavěli na řečeném místě hrad Prahu vévodící celým Čechám“. Tato slova dokládají, že zakladatelský a budovatelský mýtus dynastie Přemyslovců byl vytvářen dávno před tím, než dílo vladařského rodu vrcholilo.
Od doby prvních přemyslovských knížat až do roku 1306, kdy byl zavražděn poslední Přemyslovec, se na českém vladařském trůně vystřídala řada knížat a králů, z nichž někteří se mimořádně zasloužili o to, co můžeme moderním jazykem označit jako „budování státu“. Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců vytvořilo bázi, z níž mohla vyrůst velkorysá politika císaře Karla IV. V jeho letech, i za vlády Karlova syna a nástupce Václava IV., se země České koruny na čas staly i jedním z nejvýznamnějších ohnisek evropské kultury. Z velkého otřesu husitské revoluce vzešla pak pozvolná obnova české královské moci za vlády Jiřího z Poděbrad a jeho nástupců – Vladislava a Ludvíka z dynastie Jagellonců.
Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale i ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí nejen největšími zakladateli, ale i stavebníky a objednavateli. Díla, která z vladařského zadání vzešla, mají v některých případech mimořádnou hodnotu, svým významem daleko přesahující české hranice. Platí to mimo jiné o stavbách Petra Parléře vzniklých pod velkým patronátem císaře Karla IV., o obrazech mistra Theodorika, které zdobí zdi kaple sv. Kříže na hradu Karlštejně ad. Na tomto místě lze připomenout i stavby mistra Benedikta Rieda, jmenovitě velkolepý Vladislavský sál v královském paláci Pražského hradu. Vysoká umělecká a estetická kvalita těchto děl, umocňovala i jejich společenskou úlohu. Tou byla reprezentace panovnické moci, nebo chceme-li, královské ideje. Právě umělecká tvorba se podílela na vytváření slávy a lesku královského majestátu nanejvýš podstatným způsobem.
Toto staré poselství přes veliký odstup věků promlouvá i v dnešních časech. Obrazu Prahy dodaly neodmyslitelný akcent velké počiny Petra Parléře, ať už jde o katedrálu sv. Víta, či o Karlův kamenný most spojující oba části města na protilehlých březích Vltavy. A až symbolicky se volba hlavy státu odehrává ve Vladislavském sále, který je výjimečným projevem velkého uměleckého nadání Benedikta Rieda, velkého mistra doby Jagellonské. Středověká umělecká díla žijí tak i po staletích dál svým životem, jejich poselství je zřetelně vepsáno i v kulturním kódu dnešní národní a státní identity.